Skalní chrámy v Abú Simbelu, které se nacházejí v pískovcových skalách tyčících se nad Nilem, se řadí k nejvýznamnějším architektonickým památkám starověku. Jejich stáří je zhruba 3 300 let. Konkrétně se jedná o dva chrámy, jež obvykle označujeme jako velký a malý.
Velký chrám je zasvěcen Ramessovi II.¹ a vůdčím bohům egyptského panteonu, to jest Amenreovi, Reharahtejovi a Ptahovi. Tento impozantní monument, jež je dokonale spjat s okolním prostředím, dokládá úžasnou provázanost architektonických prvků s plastickou výzdobou. Oba chrámy byly vytesány do kvalitního hrubozrnného pískovce světle žluté barvy, který je místy narůžovělý. Průčelí velkého chrámu má výšku 30 metrů a šířku 35 metrů. Vévodí mu čtyři sedící dvacetimetrové sochy Ramesse II., z nichž každá má své jméno (,,Ramesse, Slunce Vládce", ,,Pán obou zemí", ,,Miláček Amona" a ,,Miláček Atuma"). U nohou vládce a u jeho trůnu je možné vidět menší plastiky jeho manželek, synů a dcer. Nad vchodem stojí za povšimnutí socha stojícího slunečního boha v lidské podobě se sokolí hlavou, jejíž atributy v sobě skrývají Ramessovo trůnní jméno: ,,Silná je spravedlnost Reova". Horní okraj průčelí zdobí ještě řada dvaceti skulptur paviánů.
První síni velkého chrámu dominuje osm devět metrů vysokých soch, jež jsou uspořádány do dvou řad a panovníka zpodobňují jako vládce podsvětí Usira. Tématika nástěnných maleb v této síni je převážně náboženská a válečnická, přičemž za nejzajímavější bývají považovány scény na severní stěně, které zachycují průběh bitvy u Kadeše. Asi v jedenatřicátém roce vlády Ramesse II. došlo v Núbii k silnému zemětřesení, jež se pochopitelně projevilo i v Abú Simbelu. Dnes to můžeme dokumentovat tím, že právě v uvedené síni jsou znatelné stopy po opravách prasklin a že zřícená horní část jedné ze čtyř soch v průčelí nebyla už nikdy opravena.
Dalšími chrámovými místnostmi jsou druhá síň se čtyřmi sloupy, úzká předsíň sloužící k uskladnění ovoce, vína a květin a svatostánek s obětním stolem a sedícími sochami Amenrea, Reharahteje, Ptaha a Ramesse II. v životní velikosti, jež se nalézají na konci šedesátimetrové osy chrámu a jež dvakrát do roka (v den králových narozenin a v den výročí jeho korunovace) osvětlují sluneční paprsky.
Malý chrám,umístěný 120 metrů severně od chrámu velkého, je zasvěcen královně Nefertari² a bohyni Hathór. Průčelí svatyně dosahuje výšky 12 metrů a šířky 28 metrů. Dominuje mu šest jedenáct metrů vysokých soch Ramesse II. a Nefertari a několik menších skulptur jejich dětí. Vnitřek chrámu tvoří síň se šesti pilíři s hlavou Hathóry a hudebními nástroji (tzv. sistry), předsíň a dvě postranní místnosti k uložení obětin, svatyně se sochou Hathóry v podobě krávy, chránící faraóna Ramesse II., jejíž stěny, strop a pilíře pokrývají dobře zachované nástěnné malby s poněkud více ženskými motivy, než s jakými jsme se setkali v souvislosti s velkým chrámem v Abú Simbelu (převládají scény obětování, korunovace a ochrany královny).

Historie objevování chrámů v Abú Simbelu

Historie poznávání těchto chrámů zahrnuje pouze necelých dvě stě let. Začátkem 19. století bylo dostupných jen několik zpráv Evropanů o oblasti vzdálené Núbie. Autorem vůbec prvního popisu núbijských památek byl dánský námořní kapitán a cestovatel Frederick Lewis Norden, který byl do Egypta vyslán roku 1738 dánským králem Kristiánem VI. Vlastním objevitelem Abú Simbelu se stal až v roce 1813 Švýcar Johann Ludwig Burckhardt³. Ten objev učinil 2.března, když si všiml, že u tehdy již známého malého chrámu z písku vystupuje ohromná hlava panovníka s dvojitou korunou, kobrou na čele a vousem. Jednalo se o horní část nejjižnější sochy Ramesse II. v průčelí zavátého chrámu. Senzační objev byl zveřejněn v publikaci s názvem ,,Travels In Nubia", jež vyšla v Londýně roku 1819, tedy dva roky po smrti autora. Od té doby se Núbie stala vyhledávaným cílem mnoha cestovatelů, egyptologů a umělců.
Již v říjnu 1815 pronikl do malého chrámu anglický cestovatel a sběratel starožitností William John Bankes. V srpnu 1817 se jako první prohrabal do nitra velkého chrámu Ital Giovanni Battista Belzoni a napsal o něm: "Na první pohled nás omráčil obrovitý prostor podzemí. Náš úžas dostoupil vrcholu, když jsme zjistili, že nás obklopují nádherné umělecké předměty všeho druhu, malby a malé i obrovské sochy." Roku 1829 strávil v Abú Simbelu dva týdny Jean Francois Champollion⁴.
V roce 1831 Angličan Robert Hay zbavil celé průčelí písku a poprvé mohly být spatřeny čtyři kolosální sochy v celé své velikosti. Později začaly vznikat první věrné malby a kresby obou chrámů a také první fotografie⁵. Mezitím cenné staroegyptské památky opět zavál písek, a proto roku 1909 Francouz Auguste Mariette znovu odkryl celé průčelí.
Roku 1954 se Násirova⁶ vláda rozhodla postavit asuánskou přehradu, jež by znamenala zvýšení původní vodní hladiny o 60 metrů a zaplavení rozlehlého území hluboko do Súdánu. Vědomí historické odpovědnosti naštěstí roku 1959 přimělo egyptskou a později rovněž súdánskou vládu k tomu, aby při záchraně starobylých monumentů požádala o pomoc UNESCO. 8.března následujícího roku generální tajemník UNESCO⁷ vyhlásil mezinárodní kampaň na jejich záchranu, která se okamžitě setkala s příznivým ohlasem veřejnosti. Před napuštěním přehrady, jež začalo v září 1964, bylo prozkoumáno a zdokumentováno velké množství núbijských památek, přičemž od samého počátku bylo jasné, že nejnáročnější (finančně, technicky i časově) bude právě záchrana abúsimbelských chrámů.
Z několika návrhů⁸ byl vybrán projekt, jehož podstatou bylo rozřezání a následné přenesení chrámů na jiné místo. Egyptská vláda uvedený projekt schválila v červnu 1963 a s jeho realizací se začalo v dubnu 1964. Při přesunu byly nejprve zajištěny vnitřky chrámů, poté byly stavby zasypány a odděleny od skály a nakonec rozřezány na 1042 bloků o váze do 30 tun (velký chrám byl rozčleněn na 807 částí a malý na 235 dílů). V téže době bylo upravováno nové místo, vzdálené 200 metrů a položené o 65 metrů výše. Kvůli naprosto stejnému vzhledu okolí byly nad chrámy sklenuty obrovské železobetonové kopule o tloušťce 2,5 metru a pokryty štěrkem a pískem. Uskutečnění projektu trvalo přibližně čtyři a půl roku a vyžádalo si částky 40 milionů dolarů. Hlavním donátorem přitom byla vláda USA. Stavební práce prováděly firmy z Německa, Itálie, Francie, Švédska a Egypta. Prací, jež probíhaly jednak ve dne při teplotách kolem padesáti stupňů Celsia, jednak v noci, aby se stihl termín dokončení před zvednutím hladiny Nilu, se účastnilo na dva tisíce lidí. Vše se podařilo, a tak 22.září 1968 mohl prezident Násir slavnostně odhalit pamětní desku před velkým chrámem a prohlásit dílo za završené. Za největší kompliment všem, kdo se na záchraně památek podíleli, byla považována otázka jednoho novináře, který se při otevření chrámu udiveně zeptal: "Všechno vypadá přesně jako předtím! Co jste udělali s těmi 40 miliony dolarů?" Akce UNESCO probíhala 20 let a aktivně se na ní podílelo 48 států světa. Oficiálně skončila 10.března 1980 po úspěšném přemístění chrámového souboru na nilském ostrově Philae, nazývaném ,,Perla Egypta". Její největší význam však nespočívá, jak by se mohlo zdát, v záchraně konkrétních památek, ale v poznání, že je možné rozvíjet celosvětovou spolupráci odborníků z různých oborů.

Linda Skolková